Na úvodní stranu

Historie a současnost



REKLAMA

POLOHA

Severovýchodně od Kladna na bývalé silnici I. třídy číslo 7 (dnes silnice II. třídy 712; komunikace R7 vedena po nové silnici pro motorová vozidla). Na železniční trati číslo 093 z Kralup nad Vltavou do Kladna. Nadmořská výška cca. 300 metrů nad mořem.

NÁZEV

Jméno Brandýsek je německého původu – Brandeisel, tedy menší než Brandeis (Brandýs nad Labem). Německé sloveso brennen = hořeti, spalovati, vyžehovati les; Brand = požár. Svědectví o vypálení lesa, na jehož místě nejspíš němečtí kolonisté založili Brandýsek a Olšany, s nimiž je Brandýsek spojen. Olšany mají svůj název od olší. Patrně tam byl před vznikem Olšan olšový porost. Název Holous vznikl z Holúsi, Holousi, Holousy. Svědčilo by to snad rovněž pro vyholení (= vykácení) lesa (?).

HISTORIE

Brandýsek se skládá ze tří dříve samostatných částí: největší – Brandýsek leží u železniční stanice jihovýchodně směrem na Prahu; nejstarší – Olšany (na konci minulého století se uvádělo Volšany) jsou s Brandýskem dnes úplně spojeny – leží podél silnice z Třebusic směrem na Kladno; Holousy nejsou přímo spojeny s Brandýskem, příjezdová cesta vede od Třebusic, dnes mají pouze několik domů a jsou nejmenší částí Brandýska.

Historicky nejstarší částí jsou s největší pravděpodobností Olšany. Jsou datovány v Hájkově kronice (?) v roce 852. Před rokem 1400 patřily Olšany pražskému probošství. Počátkem 15. století jsou již v majetku vrapických zemanů. Václav z Vrapic poté roku 1414 prodali Vrapice, tvrz, poplužní dvůr a poplužní ves Stehelčeves, polovic vsi Olšany a další Hanušovi, řečenému Nešpor z Bischofswerthu. Za husitských válek byl příznivcem přijímaní pod jednou. Tehdy se psal jako Jan či Hanuš z Vrapic. K 31. říjnu 1437 zapsal král Zikmund Holousy, Drchkov, Vyšínek, Brandýsek a půl vsi Olšan tomuto Hanušovi z Vrapic. Ke konci 15. století držel vrapickou tvrz a i Olšany rod Čéčků z Pakoměřic. Ti však záhy z kraje odcházejí a postupují svá práva přátelům, a to: Janovi, zvanému Mráz z Hlazovic a jeho manželce Kateřině; pak Regině z Dražkovic, vdově po Václavu Baštském z Lerojid, a jejímu synu Janu z Nabdína. Tito všichni byli v roce 1465 uvedeni na vrapické tvrzi s dvojím poplužím, se vsí Stehelčevsem a s kmecími dvory v Olšanech a Dubí. V období husitských válek Olšany, stejně jako Brandýsek s Holousy zpustly.

Rok založení Brandýska, stejně jako ostatních částí vsi, je velmi nejasný. Jeden pramen uvádí rok 1345. Ale v druhém se dozvídáme, že už roku 1344 dostal Brandýsek darem Daniel Tatour z Vraného a od něj jej koupil roku 1551 Zikmund z Údrče. Podle dalších zdrojů byl Brandýsek založen dokonce už roku 975 knížetem Boleslavem II.

V Holousích se v 15. století uvádí Petr Kamenec z Holous a Capo Netovický z Kamenice a z Holous, který roku 1425 zhynul upálením ve Slaném při dobytí Slaného sirotky.

Olšany v té době již patřily k panství buštěhradskému. Jeho majitel Jetřich Bezdružický z Kolovrat byl bez vlastních potomků. Odkázal panství svým strýcům Janovi, Vladislavovi a Ludvíkovi Bezdružickým z Kolovrat a na Košátkách, Roku 1548 se o dědictví rozdělili. Jan ještě navrch získal kromě buštěhradského zámku a několika vsí i Olšany. Jan Zbyněk Novohradský s manželkou Annou Magdalénou z Lobkovic byli posledními kolovraty na Buštěhradě. V posledním pořízení roku 1630 jí všechno své zboží své odkázal. Vdova se vdala za Jindřicha Julia Františka, vévodu sasko-lauemburského.

V berní rule roku 1653 se Brandýsek, Holousy pusté a jeden díl Olšan uvádějí k panství Buštěhrad s majitelkou Annou Magdalénou z Lobkovic. Druhý díl Olšan držel František Adam Eusebius, hrabě ze Žďáru a majitel panství Kladno. Nakonec se majitelem celého panství buštěhradského stal sám císař a král František Josef I.

Podle církevních zápisů patřilo roku 1677 pod správu lidického faráře i 25 duší schopných svatého přijímání z Brandýska.

Kolem roku 1654 měli v Brandýsku pronájmy od panství Jan Balášek a Vejražka. Po roce 1741 se uvádí Ondřej Terynek, Tomáš Viktora, Jan Jiří Gutman a další. V té době bylo v Brandýsku 10 gruntů. V Olšanech jsou roku 1727 zaznamenáni osadníci Mates Franc a Barbora Linhartová.

V 19. století byl růst Brandýska a hlavně kolonie dán především těžbou černého uhlí v oblasti a hutní výrobou v Kladně. K roku 1889 je v Brandýsku již 49 domů s 1076 obyvateli (596 mužů a 540 žen), v Olšanech ve 42 domech 349 obyvatel (192 mužů a 157 žen) a v Holousích pouze 6 domů s 85 obyvateli (39 mužů a 46 žen).

Roku 1913 byly Olšany přifařeny ke Pcherám. Žilo tu 1043 katolíků, 35 akatolíků a 11 bez vyznání. Holousy rovněž spadaly pod pcherskou faru a žilo tu 104 katolíků. Brandýsek, tehdy ještě dělený na ves a kolonii, patřil v té době k faře ve Vrapicích. Ve vsi žilo 961 katolíků, 6 akatolíků a 14 izraelitů; v kolonii 504 katolíků, 8 akatolíků a 3 bez vyznání.

Za druhé světové války byl Brandýsek strategicky důležitým bodem na silnici z Německa do Prahy. Tudy projížděli němečtí okupanti v roce 1939 na Prahu a nechávali se vítat místním občanstvem (každý musel mít na vratech napsáno písmeno „V“ na znamení vítězství). V průběhu války se zde ukrývali odbojáři s napojením na pražské i místní organizace. I odsud byli odvlečeni nevinní občané za drobné přestupky (poslouchání cizího rozhlasu, utajování zásob obilí apod.) a dlouze uvězněni. Místní židovská rodina byla odvlečena do koncentračních táborů, vrátil se jen jeden ze synů. Po atentátu na Heydricha zde policie hledala viníky. Ke konci války zde místní občané zatarasili příjezdové komunikace a zajali první vyděšené Němce, kteří ujížděli do Německa. Postupně pozatýkali asi 150 Němců, kteří snažili Brandýskem prorazit. Získali zbraně a z Brandýska se stal opěrný bod do doby příjezdu Rudé armády, která pokračovala ze severu na Prahu. Krátkodobého přerušení proudu sovětských kolon využila početnější německá jednotka k útěku na sever. Čítala 42 převážně pancířových vozů. Podařilo se jí za nezanedbatelných ztrát na obou stranách prorazit Brandýskem a osvobodit část německých vojáků. U Slaného narazili na tanky Rudé armády, proti kterým neměli nejmenší šanci. Na rovinách se ještě odehrály menší boje mezi Němci a Sověty. Ztráty brandýských občanů byly patrné, ale ne tak jako ztráty německé – padlo 29 Němců a mnoho dalších bylo zajato.

V průběhu doby se měnily i názvy obcí. Příkladem jsou i už jmenované Olšany, ještě na konci minulého století psané Volšany. Zajímavá je i historie lidového názvu dnešní osady Důl Theodor (Pchery-Theodor). Důl byl hlouben v roce 1910 v době, kdy hrozila válka s Krétou. Horníci proto začali nazývat důl a později i kolonii „Na Krétě“. Nedaleké Vrapice byly ve středověku Rapicemi. Vsi Stehelčeves se říkalo Stelčoves (stejnojmenný důl) nebo Stelčeves. Město Buštěhrad bylo ve středověku Buštěvsí či lidově zkráceně Buckovem. Smečno se jmenovalo latinsky Mons Fagi (= buková hora), zkomoleně Muncifaj.

BRANDÝSEK 1909

BRANDÝSEK, Brandýs, ves: 47 domů—503 obyvatel, místní a katastrální obec B., hejtmanství a soud Slaný, pošta B., fara Rapice, B. osada: 63 domů—1022 obyvatel—997 Čechů (t. j. B., Brandýská kolonie 16 domů—519 obyvatel). B. místní i katastrální obec: 255 domů—3121 obyvatel—3095 Čechů (t. j. B., Holousy, Olšany, Cvrčovice); 472 ha (polí 393, luk 13, zahrad 21, vinic —, pastvin 16, lesů —). — Lékař obvodní, četnická stanice (3), pošta, telegraf, železnice 294 m n. m. (z nádr. dop. dostavník do Slaného a večer zpět), 2 cihelny, kamenouhelné doly. — Ves, zprvu církevní, od r. 1420 světské vrchnosti naleževší, zpustla během doby, ale r. 1590 od tehdejších držitelů Buštěhradských znovu osazena.

BRANDÝSKÁ KOLONIE: 16 domů—519 obyvatel, osada, místní a katastrální obec Brandýsek, hejtmanství a soud Slaný, pošta Brandýsek, fara Rapice. — Kamenouhelné doly.

OLŠANY, ves: osada: 76 domů—731 obyvatel—730 Čechů, místní a katastrální obec i pošta Brandýsek, hejtmanství a soud Slaný, fara Pchery. — Obecná škola 5 tříd a 7  poboček, sbor hasičský — O. uvádějí se r. 1316 co sídlo Ratiborovo. Později z části zapsány k pražskému proboštství, pak ke Vrapicím. V 16. stol. část náležela k Buštěhradu a část ke Kladnu.

CVRČOVICE, Svrčovice, ves: 71 domů—724 obyvatel, místní obec i pošta Brandýsek, katastrální obec C., hejtmanství a soud Slaný, fara Rapice. C. osada: 107 domů—1250 obyvatel—1250 Čechů (t. j. Antonínův důl 4 domy—54 obyvatel, C., Ferdinandův důl 29 domů—461 obyvatel, a porůznu 3 domy—11 obyvatel). C. katastrální obec: 250 ha (polí 211, luk 0,15, zahrad 6,94, vinic —, pastvin 10, lesů 7,44). — Jednota Sokol. — Kamenouhelné doly buštěhradské dráhy, doly Pražské železářské společnosti.

(Dra Bělohlava podrobné mapy zemí koruny České – List 41 Smečno–Kladno–Unhošť, Nakladatelství Topič Praha, 1909)

PRŮMYSL A DOPRAVA

Historie Brandýska je samozřejmě, podobně jako celého regionu, spjata s objevením uhelných ložisek u nedalekých Vrapic v letech 1772–75. Postupně se šachty rozšiřovaly a těžba postupovala i směrem k Brandýsku. V roce 1840 Antonín Vítek z Prahy měl povolení ke kutání v úžlabí táhnoucím se od Hnidous do Brandýska a vedle cesty z Olšan do Hnidous. Již v roce 1842 byl v Brandýsku hlouben důl Michael (foto), kde bylo v hloubce 239 metrů nalezeno uhlí. Podle jedněch zpráv se tu těžilo v letech 1856–65 a potom byla těžba pro množství podzemních vod zastavena, podle jiných se k těžbě na Michaelu nedostali vůbec. Důl donedávna sloužil jako větrací jáma. Dnes je postupně zavážen. Jeho stará těžební věž je stále ještě dominantou Brandýska.

V 60. letech minulého století zde začínala továrna Kablo, která tu vyráběla těžní lana. Později byla přeložena do Kladna do bývalého dolu Thienfeld, kde je dodnes.

U Vrapic bylo už v 18. století několik štol, například Gottfried (Bohumír), Karolina, Wenzel (Václav) nebo Ludwig. Na Ludmile u Cvrčovic byl později i první parní stroj v kladenském revíru. Později byl však vyřazen jako neekonomický (z roční sedmisettunové produkce spotřeboval plných tři sta tun uhlí). V průběhu 19. století vznikaly další doly a s nimi dělnické kolonie u nich. Tak to například bylo na dole Theodor (dnes Pchery-Theodor), Ferdinand u Cvrčovic, Ludmila u vrapického lesa nebo i Brandýsek-kolonie okolo Michaela (od nádraží směrem na Slaný). Za připomínku stojí i dva pozoruhodné doly. První je důl Julius ve Cvrčovicích. Dnes po něm v obci není ani stopy. Pouze na návsi naproti Obecnímu úřadu je poklop do podzemí. Dnes na místě dolu stojí zrekonstruovaný vodojem VKM. Druhou zajímavostí je nenápadný důl Stehelčeves u silnice z Brandýska do Vrapic. Podobně jako Michael byl pro podzemní vodu brzy uzavřen. Na konci 19. století tam sídlil proslulý Středočeský pivovar. Později tu bylo skladiště zvané Salavita.

Zvětšující se těžba uhlí a rozrůstající se Adalberthütte v Kladně (Vojtěšské hutě; v té době dodávaly např. ocelové konstrukce mostů pro značnou část Středních Čech – viz starý železný most v Rakovníku) si vyžádaly stavbu železnice z Kladna od hutí do Kralup k dálkové železnici Společnosti státních drah StEG (Staats Eisenbahn Gesselschaft) do Prahy, Saska, Liberce apod. Stavbu zahájila společnost Buštěhradské dráhy*, která získala výsostné privilegium od císaře na stavbu této železnice. Naopak se museli zavázat k napojení všech dolů vlečkami k železnici (foto nádraží v Brandýsku). Takže vznikly vlečky k dolům Ludmila, Ferdinand, Witek nebo Michael (dnes již neexistují). Železnici stavěla pražská firma bratří Kleinů, která proslula finanční štědrostí k městům a obcím, ve kterých stavěla železnice, ale zároveň i krutostí a šizením dělníků (v Brandýsku byla dělnická vzpoura při vyplácení mezd). Důležitou překladní stanicí byl Buštěhrad s vlečkami k několika dolům (dnes pouze zastávka – ruiny strážních a služebních domků). Trať byla dána do provozu v letech 1855–56. Původně se počítalo s dvojkolejnou tratí; podél tratě z Dubí (nádraží KND) do Kralup je dodnes nevyužito zemní těleso pro položení druhé koleje. Současně probíhalo dokončování celé sítě s přímým napojením Prahy přes nákladný „Pražský Semmering“ na Smíchově. Jako rok dokončení sítě můžeme považovat 1871.

Nádraží v Brandýsku má poměrně velkou staniční budovu. K někdejší hale byly přistavovány osobní vagóny pro lázeňské hosty z Karlových Varů, kteří dále jeli dostavníky po staré karlovarské silnici přes Slaný.

V současné době má Brandýsek postavení dopravního centra oblasti se spojením do důležitých míst okresu. Denně 12 párů vlaků na trati Kralupy nad Vltavou–Kladno; 16 párů autobusů na lince Slaný-Praha; asi 20 párů autobusů v úseku Kladno–Brandýsek (všední dny) se spojením do Velvar, Kralup nad Vltavou nebo Sazené.

SOUČASNÉ PAMÁTKY A ZAJÍMAVOSTI

Velmi zajímavá, bohužel z nerozumu a nevědomosti zničená v 60. letech, byla cihlami vyzděná studánka se silným pramenem poblíž bývalého stehelčeveského dolu. Byla pod nevysokou mezí poblíž kolejí trati pod keři a tekla z ní voda samospádem dřevěnými trubkami do staroslavné Budče u Zákolan. Ve směru od dnes zničené studánky poblíž Stehelčevsi je katastrální trať Svatováclavských kolejí, o nichž se dříve mezi lidem bájilo, že těmi místy jel svatý Václav a že tam osení roste bujněji než jinde. Patrně až tam dotékala stále voda budečského vodovodu.

V Brandýsku bývaly také dvě kapličky. Jedna kaplička stála na rozhraní silnic na Švermov a na Slaný. Nyní je tam pomník obětí z 1. světové války. Přijíždíme-li z Cvrčovic je po pravé straně parčík, zde stála druhá kaplička. V roce 1866 byla nově opravena. V roce 1884 v létě za velikého sucha se vždy navečer lidé chodívali modlit. Třetí kaplička je již mimo Brandýsek, ale leží na jeho katastrálním území. Je u silnice na Slaný „na rovinách“. Dnes je ve velmi špatném stavu a chátrá.

Vedle dvou školních budov je Obecní úřad. Dříve to byl dům zednického mistra Fatky, který později koupila obec.

Jdeme-li směrem od Švermova do Brandýska, od obchodu „U Němečků“, stojí zde stará budova s opadanou omítkou. Toto je první školní budova v Brandýsku, nyní už se neužívá.

U silnice směrem k Třebusicům na rozhraní katastrů obou obcí se nacházela stará pískovna. Později tam byla těžba zastavena a otevřena nová pískovna o několik set metrů dále na sever směrem k Třebusicům, odkud pronikla těžba zpětně na jih až ke staré, dnes již částečně zavalené povrchovým materiálem z nové pískovny. Těžba v nové pískovně pokračuje v severojižních pruzích směrem na západ k Holousům.

Na staré cestě z Cvrčovic do Vrapic býval kamenný most přes dráhu na Kralupy. Tudy chodila i procesí na vrapický hřbitov, kde byli cvrčovičtí pohřbíváni. Tento most byl ztržen při navyšování železničního spodku. Dnes zde vidíme jen zbytky mostních základů po obou stranách trati. Cesta byla posunuta směrem k Brandýsku okolo dolu Witek.

V lesích u vrapické zastávky, u cvrčovického kravína a směrem na důl Ferdinand okolo starého „vechtru“ vidíme spodní stavbu zrušené vlečky z dolu Ferdinand na nádraží Buštěhrad (dnes Kladno-Vrapice). Na trati je dodnes zachovalý jeden propustek nedaleko bývalého dolu Witek** (foto býv. trať), býval zde i dřevěný most poblíž Cvrčovic. Z dolu Ferdinand se také mnoho nedochovalo: jen tzv. „prádlo“ (čištění uhlí od nečistot a usazenin) a halda zeminy a kamení nad osadou Čabárna.

V Brandýsku jsou 3 hospody: nejstarší je hostinec U Matičků v centrálním Brandýsku na křižovatce silnice na Prahu a na Třebusice. Hospoda Na Šarošce u nádraží v kolonii vznikla v době rozvoje uhelných dolů. Třetí je Na Veverce v zatáčce silnice na Slaný.

V obci se nachází dva válečné památníky a pamětní deska: památníky obětem první světové války na rozhraní silnic na Slaný a na Švermov a mezi budovami školy; pamětní deska obětem druhé světové války na zdi Obecního úřadu. Na hřbitově je hrob padlých sovětských vojáků. Za hřbitovní zdí jsou v hromadném hrobě němečtí vojáci. V Brandýsku v květnu roku 1945 souběžně s pražským povstáním a pak osvobozováním Rudou armádou (viz býv. třída Rudé armády od Slaného na Prahu) probíhal aktivní odboj místních občanů.

VÝZNAMNÉ OSOBNOSTI

prof. Alois Dryák (*1872 †1932)
Narozen v Brandýsku-Olšanech; architekt, vysokoškolský pedagog, výtvarný pedagog. Absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové a speciální školy pro architekturu. Od roku 1898 pedagog kreslení zlatnické a uměleckoprůmyslové školy a později Akademie výtvarných umění. Podle jeho návrhů realizováno mnoho staveb, např. Obecní dům, nakladatelství Orbis, Radiopalác a stadion na Strahově. V Kladně roku 1903 autor návrhu budovy gymnázia a v roce 1923 bývalé Revírní bratrské pokladny – dnes Okresní soud. Průkopník secese v Čechách.

prof. František Wald, st. (*1861 †1930)
Chemik, vysokoškolský pedagog, odborný publicista. Od roku 1908 první profesor fyzikální chemie a zároveň profesor metalurgie české techniky v Praze. Od roku 1920 působil na ČVUT, kde založil obor chemické metalurgie. Zabýval se analytickou chemií, metalurgií, fyzikální chemií a termodynamikou. Neuznával atomovou teorii. Vycházel z makroskopického pohledu na látky a jejich reakce. Autor řady originálních analytických metod a odborných publikací.

Václav Kokštein (†1996)
Bývalý fotbalový reprezentant (zemřel v roce 1996), který hrával křídlo ve Spartě Praha, Dukle Praha a v národním mužstvu.

Josef Hora (*1876 †1960)
Hudební skladatel, houslista, kapelník. V letech 1892–1896 působil u vojenské hudby. Kapelník hornické kapely ve Vrapicích. Houslista Kladenské filharmonie, Středočeské filharmonie a lázeňského orchestru v Mariánských Lázních. Skladatel populární hudby.

Josef Háša (*1875 †1939)
Violoncellista, hudební pedagog. Absolvent vídeňské konzervatoře. Violoncellista sofijské dvorní kapely, sólový hráč ve Vídni.

Karel Nejč (*1875 †1900)
Narozen ve Cvrčovicích, zemřel v Brandýsku. Básník. Publikoval v dobových časopisech. Autor posmrtně vydaných básní.


* dráha ve skutečnosti nikdy do Buštěhradu nevedla, buštěhradští užívali stanici vzdálenou asi 3 kilometry (dnes zastávka Kladno-Vrapice); název je podle buštěhradského panství  Zpět do textu na *

** dnes pouze halda vytěžené zeminy u cesty na Vrapice  Zpět do textu na **